Český jezdec Lukáš Hutla skončil čtvrtý v letošním mistrovství světa na ledové ploché dráze. Pro přeloučského závodníka je to bezpochyby vrchol kariéry, byť se k němu dopracoval v poněkud specifických podmínkách. Na to se však dějiny ptát nebudou.
Bramborová medaile ze světového šampionátu jednotlivců je největším českým úspěchem na ledové ploché dráze za posledních 30 let. V roce 1992 se Antonín Klatovský stal vicemistrem světa, od té doby se tak vysoko žádný Čech neumístil. Za normálních okolností by to byl výsledek z říše snů, tentokrát se však emoce držely v mezích. Všichni totiž věděli, že ti nejlepší v nizozemském Heerenveenu chyběli. Zákaz startu pro ruské jezdce znamenal, že poprvé po 20 letech byl korunován „neruský“ mistr světa. Příležitosti dokonale využil Švéd Martin Haarahiltunen a po suverénním vítězství v obou nizozemských závodech si pověsil na krk zlatou medaili. V historických statistikách tak navázal na rok 2002, kdy se světovým šampionem stal jeho krajan Per-Olof Serenius. Ten se ovšem tehdy musel vypořádat se silnou sestavou ruských ledařů, kterou tentokrát Haarahiltunenovi a spol. odstranili z cesty bafuňáři FIM. Jinak by se z titulu zřejmě radoval 20letý talent Nikita Bogdanov, jemuž dříve získané body stačily ke konečnému 3. místu za Haarahiltunenem a Němcem Weberem, ale před naším Hutlou.
Aby bylo jasno: nejsme zastánci Ruska a už vůbec ne jeho agresivní rozpínavosti. Na rozdíl od slabošských a bezradně přešlapujících politiků Evropské unie se nebojíme nazvat Putina válečným zločincem, ale nemyslíme si, že je správné uplatňovat v této věci princip kolektivní viny. Naprosto chápeme, že ruský národní tým nesmí hrát mezinárodní zápasy v ledním hokeji a účastnit se dalších utkání v kolektivních sportech. Jenže motoristický sport je podobně jako třeba tenis záležitostí navýsost individuální, nemající s národní identitou téměř nic společného. Tady každý primárně reprezentuje sám sebe, svůj tým, svého sponzora atd. – nikoliv stát, v němž někdy žil nebo ještě žije, a už vůbec ne národnost, k níž nějakou souhrou náhod patří. Nehledě na to, že někteří ruští plošináři ani nemají trvalé bydliště na území Ruska… Motocyklová federace FIM byla zjevně papežštější než papež. Že to jde i jinak, ukazuje její analog v oblasti automobilového sportu. FIA nevystavila ruským jezdcům stopku en bloc, ale vytýčila jasné mantinely, v nichž se mohou na mezinárodním kolbišti pohybovat. A záleží pouze na nich, jestli je akceptují (pak mají povoleno startovat), nebo nikoliv (potom se dobrovolně hlásí k Putinově politice se všemi důsledky z toho vyplývajícími). To je podle nás přístup vyváženější, racionálnější a více respektující specifika motoristického sportu.
Tady totiž zdaleka nejde jen o hodnotu medailí, tady jde o budoucnost ploché dráhy jako disciplíny. Zatímco klasika vyloučení Laguty a Sajfutdinova bez větší újmy přežije, scéna ledové (ale i dlouhé) dráhy se potácí v krizi už delší dobu. Jestliže se funkcionáři FIM nyní rozhodli natvrdo eliminovat veškerou ruskou stopu, dost možná tím ledy definitivně posílají k ledu. Šampionát bez ruských ledařů jistě pořádat lze, jakkoliv jeho úroveň bude více než diskutabilní. Nicméně velkým problémem začínají být lokality, kde by bylo možné závody organizovat. Minimálně poslední 3 roky zachraňoval situaci stadion Anatolije Stěpanova v ruském Togliatti, kde se jelo ještě letos v únoru. Bude-li vyřazen z kalendáře 2023, téměř jistě padne i podnik v kazašské Almaty Ice Areně. V Evropě jsou příležitosti velmi omezené. Rychlobruslařská dráha stadionu Thialf v Heerenveenu zůstala jedinou nadějí v Nizozemsku poté, co podobně koncipovaný komplex zimních sportů v Assenu dosloužil a byl zbourán. Pak už se reálně jeví pouze Max Aicher Arena v německém Inzellu a nová Arena Lodowa Tomaszów Mazowiecki v Polsku. Otevřený Horst Dohm Eisstadion v Berlíně se potýká s technickými problémy a musel být vyřazen z provozu. Ve Skandinávii se jezdí na přírodních oválech, které svými parametry nesplňují světová kritéria. Navíc globální oteplování už dorazilo také do severských zemí, a tak i tam hrají rozhodující roli rozmary počasí. V této souvislosti bude zajímavé sledovat, jaké torzo zbyde z příští ledařské sezony – pokud vůbec nějaké.
