Proč se čeští jezdci nemohou prosadit do nejvyšších sfér?

/
176 přečtení
7 minut čtení

Motoristická sportovní sezona se pomalu chýlí k závěru a nastává čas hodnocení. Jakkoliv nebyla zcela standardní, proti té loňské lze přece jen pozorovat pozvolný návrat k normálu. Že se motorsport mění (a ne vždy k lepšímu), je dlouhodobější trend nemající příčinu pouze v covidu. Co se bohužel nemění, je absence českých jezdců v těch nejvyšších patrech motorsportu.

Roman Staněk letos už vystoupal na pódium ve formuli 3, jenže to vždy bylo ve vedlejších a méně bodovaných závodech z reverzního roštu. (Foto: Hitech GP)

Při pohledu na aktuální pozice českých nadějí nic nenasvědčuje tomu, že by se to v dohledné době mohlo změnit. Za 30 let jsme jako malá, ale ne úplně bezvýznamná země uprostřed Evropy nedokázali vyprodukovat závodníka, který by v autě či na motorce dosáhl alespoň toho, co se povedlo některým krajanům v mnohem skromnějších dobách reálného socialismu. Jistě, nejsme pupkem světa a jezdci z motoristicky významnějších zemí měli, mají a vždy budou mít výhodu. Jenže výhoda není do kamene vytesaná jistota a nevýhoda není totéž co nemožnost. Proč tedy Česko nemá svého ambasadora motorsportu, jako má Estonsko Otta Tänaka, Slovinsko Tima Gajsera či Maďarsko Norberta Michelisze?

Filip Salač opustil v rozjeté sezoně Moto3 špičkovou italskou stáj a přestoupil do německého týmu ze středu pole. (Foto: CarXpert PrüstelGP)

Motoristický sport je nesmírně komplexní záležitostí, kde rozhodují naprosté detaily. A samozřejmě také štěstí, které se nedá nijak ovlivnit… V určité fázi kariéry se každý ocitne tam, kde už všichni jeho soupeři bez výjimky umí řídit auto nebo jezdit na motorce, kde všichni mají skvělou fyzičku, kde všichni mají jeden cíl – postoupit o stupínek výš. Jenže při postupu vzhůru se trychtýř zužuje a začíná nemilosrdná selekce, která semele každého, kdo není psychicky silný v kramflecích. A tady zjevně tkví zásadní problém českých jezdců. Nesmírně tvrdé konkurenční prostředí vyžaduje pevné nervy a schopnost vypořádat se s permanentním tlakem. Cesta na vrchol je plná odříkání a zaťatých zubů. Špičkoví manažeři, bez nichž se po ní jít nedá, leckdy pracují téměř vojenskými metodami. Toto Wolff docela nedávno neváhal dát za uši vycházející hvězdě formule 1 Georgeovi Russellovi. Ještě brutálnější postupy volí další rakouský manažer Helmut Marko. Své by o tom mohli vyprávět třeba Brendon Hartley, Daniil Kvjat, Alexander Albon, Pierre Gasly, nejnověji Yuki Tsunoda a zástupy dalších.

Erik Cais měl na Barumce našlápnuto k životnímu výsledku, ale psychicky neunesl tíhu rozhodujícího okamžiku. (Foto: FIA ERC)

Podobný dril zatím nikdo z Čechů nepodstoupil – a to se ukazuje jako zásadní překážka na cestě vzhůru. Ochranná ruka rodičů (většinou majetných otců) rozprostírající se nad potomkem a chránící ho před „zlem“ všehomíra je v tomto případě na škodu. Jenže jak to udělat, když tito rodiče jsou hlavními a někdy i jedinými sponzory? Těžko po nich chtít, aby platili, ale do ničeho se nepletli. Na druhou stranu právě rodiče v roli mentorů či manažerů mají na vývoj mladého závodníka neblahý vliv. V praxi totiž není možné oddělit vztah osobní od vztahu profesního. Ať si to chceme přiznat nebo ne, většina rodičů má o předpokladech svých dětí zkreslené představy. Někteří si do nich projektují vlastní ambice bez ohledu na realitu. Pozitivní roli může sehrát jen na rodině nezávislá autorita, ať už reprezentuje tým, výrobce nebo národní federaci. Není žádným tajemstvím, že třeba španělská federace financuje výchovu motocyklových závodníků prakticky od dětství. Z této líhně vzešli Márquezové, Espargarové a mnoho jiných úspěšných Španělů. Tady se otcové na své ratolesti dívali maximálně z tribun. Bude to někdy možné i u nás?

Napsat komentář

Předchozí článek

7. díl Českého motorsportu z Barum Rally je online

Další článek

Filip Salač postupuje o třídu výše

Nejnovější články

0 £0.00