Covidová paralýza všeho dění pokračuje, a tak se postupně odkládají další a další motoristické podniky. Prakticky se rozpadlo i MS na ledové ploché dráze, které se tradičně jezdí na začátku roku. Když už to vypadalo, že se kompletně zruší, vložila se do věci země, kde zítra již znamená včera. Starší čtenáři vědí, že jde o Rusko. Ironií osudu se to vlastně ani nedá naplno říct, protože v Rusku se kvůli trestu za dopingovou aféru oficiálně žádné světové podniky konat nemohou. Jenže když už federaci FIM opravdu teklo do bot, ve vší anonymitě uspořádala 2 závody na stadionu Anatolije Stěpanova ve městě automobilů – v Togliatti.
Z nich měl vzejít nový mistr světa – a on skutečně vzešel. Poprvé v kariéře se z titulu radoval Dinar Valejev, když v dramatické dodatkové jízdě porazil svého krajana Igora Kononova. Nadvládu ruských ledařů dovršili celkově třetí Dmitrij Chomicevič a čtvrtý Daniil Ivanov. Nejlepším zástupcem „zbytku světa“ se stal rakouský veterán Franz Zorn, jenž obsadil 5. místo. Ruští plochodrážníci (přestože se jim tak letos nemohlo říkat) vládnou ledovým oválům nepřetržitě už 30 let. Posledním „neruským“ mistrem světa se stal v roce 1990 Fin Jarmo Hirvasoja.
Strastiplnou cestu do Togliatti absolvovali i dva naši jezdci. A na rovinu přiznejme, že se jim moc nevedlo. Úspěšnější byl celkově dvanáctý Lukáš Hutla, přestože po prodělaném covidu nebyl zdaleka v optimální kondici. Andrej Diviš nasbíral za víkend jen 6 bodů, což stačilo na konečné 14. místo. Zatímco jezdecky naši špičkovým Rusům objektivně konkurovat nemohou, po technické stránce je ledová plochá dráha jednoznačně českou záležitostí. Divišovská Jawa Factory je se svým „ledovým“ typem 886 monopolním dodavatelem motorů, úspěšně se na tomto specifickém trhu prosazuje vicemistr světa z roku 1992 Antonín Klatovský s rámem vlastní konstrukce Klabo (používá ho mimo jiné letošní šampión Valejev).
