Čtvrtý podnik světového šampionátu superbiků v italském Misanu měl orámovat velkolepé zahájení nového mistrovství světa žen (WorldWCR). Debut ženského seriálu však málem skončil katastrofou.
Určité předsudky existovaly od samého začátku. Na sociálních sítích i v reálu se horlivě diskutovalo o tom, zda světový šampionát pro ženy dává smysl nebo ne. Prezident FIM Jorge Viegas při oznámení loni v říjnu sliboval velký úspěch, zjevně pod vlivem progresivistické politiky propagující diverzitu (leckdy) za každou cenu. Nicméně v Misanu se věci seběhly tak, jak si je nikdo nepředstavoval a hlavně nepřál. Už tréninky a kvalifikace provázely nepěkně vypadající pády a první sobotní závod se stal doslova hororem. Těžce havarovala norská závodnice Mia Rusthen, což vedlo k přerušení závodu a způsobilo velkou nejistotu a neklid v paddocku. Hned bylo jasné, že situace je velmi vážná. Zdravotníci pracovali na místě nehody dlouho, což nikdy nevěstí nic dobrého. Poté, co Norku transportoval vrtulník do nemocnice, byl závod restartován. Znovu došlo k vážně nehodě, když Jihoafričanka Jessica Howden dostala na výjezdu z druhé zatáčky smyk a některé závodnice se jí nestihly vyhnout. I ona musela být letecky přepravena do nemocnice. Ani třetí start se neobešel bez dramatického karambolu. Rakušanka Lena Kemmer se při něm srazila s Francouzkou Emily Bondi a narazila do boxové zdi. Naštěstí u ní stáli všichni svatí a nic se jí nestalo. Se štěstím vyvázla i Howden a po propuštění z nemocnice se sice potlučená, ale bez vážnějších zranění vrátila do paddocku. Podobné štěstí bohužel neměla Rusthen, která se s kritickým poraněním hlavy podrobila operaci a stále bojuje v italské nemocnici Bufalini Trauma Centre o život.
Kde se staly chyby? Vše nasvědčuje tomu, že výběr motocyklu nebyl z nejšťastnějších. Zvolený stroj Yamaha YZF-R7 disponuje zhruba 75 koňskými silami, což není mnoho v kontrastu s poměrně vysokou hmotností. Nízký výkon znamená, že není tak snadné se odpoutat od soupeřek. Výsledkem jsou souboje v chumlu, což je sice atraktivní z diváckého pohledu, ale zvyšuje se tím riziko. Vysoká hmotnost zase souvisí s kinetickou energií v případě nehody – nehledě na to, že některé účastnice mají drobnou postavu a ovládání této motorky jim činí nemalé potíže. Tady by určitě byla vhodnější volbou o něco slabší, ale o dost lehčí Yamaha YZF-R3, která se používá třeba ve značkovém poháru FIM World Cup. Objektivně je také nutné přiznat, že mnohé účastnice jezdecky nedosahují požadované úrovně. Pohled na kvalifikační časy z Misana ukazuje, že špičku od chvostu startovního pole dělilo propastných 8,5 sekundy na kolo. Ve jménu globalizace seriálu se totiž prioritně hledaly závodnice různých národností (včetně exotických), aniž by byl větší důraz kladen na jejich kvalitu.
V neposlední řadě se negativně projevila publicita, kterou této premiéře poskytlo zařazení po bok prestižního mistrovství světa superbiků. Tiskové konference, prezentace v médiích, oficiální fototermíny a další marketingové povinnosti jsou sice běžnou součástí práce profesionálních jezdců, jenže většina startovního pole WorldWCR se motocyklovému sportu profesionálně nevěnuje. Rekrutuje se z žen, které standardně chodí do práce či do školy a na závodění si berou volno. Když se k tomu připočte ještě tlak na výsledek a očekávání obecenstva (do Misana se přišlo podívat téměř 80 000 diváků), logicky jsou z toho frmolu trochu paf a nevyrovnají se s ním tak dobře jako Maria Herrera nebo Ana Carrasco. Doufejme, že poněkud přepjatý program doprovodných aktivit bude při dalších příležitostech alespoň částečně utlumen, aby tlak na účastnice klesl do rozumných mezí. Pokud by se něco podobného jako v Misanu mělo opakovat, mistrovství světa žen skončí naprostou blamáží.
