Letos uplyne 75 let od okamžiku, kdy se u nás jel první a poslední oficiální závod monopostů F1 pod patronací FIA. V neděli 25. září 1949 ve 12:40 hodin odstartovala na 17,801 km dlouhém brněnském okruhu historicky jediná automobilová Grand Prix Československa.
V té době ještě nebylo vypsáno mistrovství světa, to vzniklo až v roce 1950. Početné startovní pole 24 účastníků absolvovalo nejprve kvalifikaci, v níž dominoval časem 8:03 min thajský jezdec Birabongse Bhanutej Bhanubandh (známější jako princ Bira). Ten se také ujal vedení a za ním se seřadili Ital Giuseppe Farina, Švýcar Emmanuel de Graffenried, legendární monacký pilot Louis Chiron a další. Vedoucí čtveřice vodila po brněnském Masarykově okruhu tehdy těžko polapitelné Maserati 4CLT/48 s 1,5litrovým čtyřválcovým turbomotorem o výkonu 194 kW. Bohužel už v úvodním kole došlo k tragické události, když Farina vylétl z tratě mezi diváky. Dva z nich masakr nepřežili, dalších minimálně 10 utrpělo těžká zranění. Psal se rok 1949 a politická korektnost byla ještě neznámým pojmem, a tak po chvíli zmatků závod na 20 kol pokračoval. Ve 3. okruhu prakticky na tomtéž místě havaroval i vedoucí princ Bira, naštěstí jeho výlet mimo trať zastavil strom. Dobové zdroje uvádějí, že při tom byl kataputován do koruny, v níž se bez větší újmy na zdraví zachytil. To zní jako trochu vybásněná ekvilibristika, každopádně byl vyřazen další z favoritů. Do čela se na chvíli dostal de Graffenried, ale brzy musel do boxů. Po opravě se vrátil v hloubi pole, aby ve 13. kole definitivně odstoupil pro poruchu motoru. Vedení zdědil Chiron, ale i on byl nucen vzdát – stopku mu vystavila převodovka. Maserati utrpělo totální debakl.
Z vítězství se nakonec radoval britský jezdec Peter Whitehead s vozem Ferrari 125, s více než půlminutovou ztrátou dojel do cíle jako druhý Francouz Philippe Étancelin (Talbot-Lago T26C). Třetí Ital Franco Cortese s továrním Ferrari 166S ztratil na vítězného Whiteheada téměř 5 minut a jako poslední ujel plnou vzdálenost 356 km. Všichni ostatní měli minimálně kolo ztráty, v cíli bylo klasifikováno pouhých 11 závodníků. Nejlepším z našich se stal devátý Bruno Sojka s prototypem Tatra 602 Sport, jemuž na vítěze chyběla 2 kola, desátý Jaroslav Vlček (Magda II Fiat) a jedenáctý František Dobrý (Frazer-Nash Bristol) už ztratili 3 kola.
Není divu, že podnik přitáhl mimořádnou pozornost. Těšil se enormnímu zájmu veřejnosti a stal se i významnou celospolečenskou událostí. V neděli se podél trati shromáždilo přes 300 000 diváků, některé zdroje dokonce uváděly čísla kolem 400 000. V každém případě jde o počet, který v českém motorsportu nebyl a zřejmě už nikdy nebude překonán. Na hlavní tribuně nechyběly důležité osoby v čele s ministrem obrany a současně předsedou Autoklubu Republiky Československé generálem Ludvíkem Svobodou, křišťálový pohár pro vítěze věnoval prezident republiky Klement Gottwald. Paradoxně to byli právě vládnoucí komunisti, kteří znemožnili opakování v roce 1950 a dalších letech, přestože jejich deník Rudé právo nešetřil chválou. A tak se Velká cena Československa 1949 zapsala do historie jako ojedinělé zjevení „ef-jedniček“ na území někdejší Československé (tehdy ještě ne socialistické) republiky.
