Obojživelnictví se už dnes moc nenosí, přesto se pár jeho vyznavačů najde. Nejen Ester Ledecká kombinuje disciplíny, také automobilový jezdec Jan Černý úřaduje na 2 frontách. A dokonce docela úspěšně…
Příbramský rodák skončil letos na mezinárodní scéně dvakrát celkově třetí. Nejprve získal bronz v rallyovém mistrovství FIA, pak přidal stejné umístění v rallycrossovém mistrovství Evropy. Jeho přestup do seriálu WRC3 sice mnozí vnímali jako krok zpět, jenže on tam bojoval o titul až do posledních chvil. Jasně, nesešla se tam úplně hvězdná konkurence a pohled do výsledkové tabulky říká, že jediní 2 skuteční soupeři skončili před ním. Nicméně s oběma mladými Finy sváděl vyrovnané souboje, a tomu před sezonou věřil málokdo. Bohužel se WRC3 potýká s principiálním problémem, který spočívá v existenci jediného homologovaného vozu. Zatím je k dispozici pouze Ford Fiesta a přestože se čas od času objeví zmínka o dalších modelech, bezprostředně není na obzoru žádný. To samozřejmě třídu Rally3 sráží do kolen. Ostatně velmi podobně jsou na tom „gé-téčka“, kde také není na výběr nic jiného než Alpine A110 R-GT (nepočítáme-li dožívající Abarth 124 Rally). Dokud se tenhle uzel nepodaří rozetnout, bude WRC3 živořit na okraji zájmu. Přitom by mohlo jít o zajímavou alternativu za rozumné peníze, jak v minulosti ukazovala obliba podobně koncipovaných produkčních vozů skupiny N.
Druhý bronz do sbírky přidal Jan Černý o uplynulém víkendu na německém Nürburgringu, kde vyvrcholil letošní ročník mistrovství světa a Evropy v rallycrossu. Jako jediný Čech se zapojil do bojů v evropském šampionátu Euro RX3 (někdejší divize Super1600) a s přesilou 6 speciálů Audi A1 z dílny někdejšího německého autokrosaře a rallycrossaře Rolfa Vollanda se pral velmi statečně. Bez nadsázky lze tvrdit, že pouze jím pilotovaná Škoda Citigo stíhala tempo Vollandových „audin“. I tady se však projevil menší počet startujících. Vždyť to není tak dávno, co se pravidelně scházelo přes 20 rychlých šestnáctistovek. Letos to byla zhruba polovina, přičemž stálí účastníci se počítali v jednotkách. Příčinu spíš než v ekonomické krizi hledejme v nerozumném tlaku na elektrifikaci této disciplíny. Že jde o omyl, ukazuje smutný pohled na trosky, které zbyly z mistrovství světa. Kde je pompézně slibovaná účast automobilek, jíž se odpovědní funkcionáři oháněli při zdůvodňování nezbytnosti přechodu na elektrický pohon? Výsledek jsme po několika odkladech viděli právě letos. Osmička zoufalců nedokázala zaplnit ani startovní rošty obou semifinálových jízd a tristní stav světového rallycrossu dokresluje podoba kalendáře. Do 6 víkendů výhradně na evropských tratích se nacpaly 4 double-headery, aby se mohlo předstírat 10 závodů. Ani tak ovšem nebyla splněna základní podmínka FIA, která pro seriál se statutem MS požaduje konání závodů minimálně na 3 kontinentech. V této souvislosti je skoro nepodstatné, že mistrem světa se stal popáté v kariéře švédský suverén Johan Kristoffersson. Jeho rodinný tým postavil s podporou švédského importéra 3 elektrické Volkswageny na bázi Pola R5, a ty neměly konkurenci. Stafáž dělaly 2 staré Peugeoty 208, které zbastlil Kenneth Hansen pro své syny, a dvojice výběhových Hyundaiů i20 skrývajících se pod značkou PWR, kterou nasazovala další soukromá švédská stáj CE Dealer Team. Proboha, tohle že má být budoucnost rallycrossu?
