Po zisku titulu mistra Evropy si náš nejlepší ledař Lukáš Hutla brousil zuby i na medaili světovou. Od ní nakonec skončil poměrně daleko. Přestože své vlastní očekávání nenaplnil, o neúspěchu rozhodně nelze hovořit.
Tentokrát přeloučský jezdec neponechal nic náhodě a poctivě se na sezonu připravil. Nepodcenil fyzickou přípravu, hodně nainvestoval do techniky. Když se v polském Sanoku stal prvním českým mistrem Evropy na ledové ploché dráze, potvrdil oprávněnost vysokých ambicí. Jenže do Polska sice přijela velmi podobná sestava, jaká se kvalifikovala do finálových bojů mistrovství světa, ti nejlepší Skandinávci však přece jenom chyběli. Pak přišel první dvojzávod v Hutlově neoblíbené aréně Maxe Aichera v Inzellu, a šance na světovou medaili byly během jediného víkendu pryč. Zdařilé vystoupení v nizozemském Heerenveenu už skóre pouze korigovalo. Konečné 7. místo není s ohledem na české podmínky vůbec špatné, ale nelze zamlčet, že původní představy byly trochu jiné. Směřovaly minimálně k vyrovnání dosud nejlepšího výsledku (4. místo z roku 2022), spíš však ještě výše. Bohužel se opět ukázalo, v jak problematické situaci se ledová plochá dráha aktuálně nachází. O evropském titulu rozhoduje jediný závod, o tom světovém dva dvojzávody. Stačí drobné zaváhání či technická závada – a ztrátu už se nepodaří eliminovat. Oč rozumnější by bylo uspořádat kvalitní mistrovství Evropy čítající třeba čtveřici dvojzávodů… Bez ruských soupeřů světový titul stejně nemá patřičnou váhu. Uvidíme, zda příští rok už jezdci z Ruska budou moci startovat. Pokud letos skončí Putinova barbarská agrese, mohlo by se to stát. Pak by se vše vrátilo do starých kolejí a už pouhý postup do finálové série by byl nesnadným úkolem. Z tohoto pohledu je škoda, že si Lukáš Hutla nevyjel přímou účast v Grand Prix 2026. Tu má zajištěnou pouze pětice nejúspěšnějších z letošního ročníku. Ostatní budou muset do kvalifikace, případně spoléhat na štěstí s divokou kartou.
Nepřekvapivě se ze 4. titulu v řadě raduje Martin Haarahiltunen. Tentokrát však jeho převaha nebyla zdaleka tak výrazná jako v minulých letech a o výsledku se rozhodovalo až v poslední jízdě posledního závodu. Štěstí se nakonec ke zkušenému Švédovi obrátilo čelem, přestože jeho krajan Niclas Svensson zaznamenal největší počet vítězství. Potěšila skutečnost, že do popředí výsledkových listin stále zřetelněji pronikají příslušníci nastupující generace. Čerstvě 27letý Max Koivula vyhrál úvodní závod v Inzellu, ještě o pár měsíců mladší Luca Bauer (letos závodící s italskou licencí) nekompromisně přebírá roli německé jedničky. Zdá se, že éra veteránů typu Franz Zorn či Aki Ala-Riihimäki pomalu končí. Takový obrázek nabídl světový „minišampionát“ 2025, který se opět musel obejít bez ruské účasti. Jak by to dopadlo, kdyby do ringu vtrhly tamní hvězdy v čele s Nikitou Bogdanovem, všichni tak nějak tuší. Otázka nezní, kdo by měl navrch. Otázka zní, jak velkou převahu by měla ruská špička. Třeba se to dozvíme už příští rok.
Zatímco při neúčasti Rusů mají jezdecky navrch Seveřané, pod technikou ledařských speciálů najdeme výrazný český podpis. Dvouventilový dlouhozdvihový motor Jawa 886 o objemu 494 ccm určený pro zástavbu “na stojáka” byl představen v roce 2004. Od té doby se stal téměř výhradně používanou pohonnou jednotkou, byť se zhruba před 15 lety objevil i ojedinělý pokus ze strany italské motorárny GM (tento agregát používá například Rakušan Martin Posch). Celý motor váží 28 kg a disponuje továrním výkonem 46 kW (63 k) při 9500 ot/min, ale i v této specifické odnoži ploché dráhy už operují tuneři, kteří jeho parametry dokážou vylepšit. Trh s rámy pro ledovou dráhu je pochopitelně velmi omezený, a tak na něm působí jen několik málo specialistů. Reálně hovoříme o dvou, pokud vezmeme v úvahu kontinentální Evropu. Rusko zásobuje svými konstrukcemi zejména někdejší trojnásobný mistr světa Kirill Drogalin. V roce 2009 na toto kolbiště vstoupil bývalý československý jezdec Antonín Klatovský, když v jihočeských Božeticích u Milevska navrhl vlastní rám. Ten si nechává vyrábět u firmy Míkovci v Divišově a prodává ho pod názvem Klabo. Početnější zastoupení mají v současné době nizozemské stroje Tibo. Také za touto značkou stál bývalý ledař – Tjitte Bootsma. Po jeho smrti v roce 2012 převzal štafetu Fedde de Boer z městečka Tzummarum. Podobně jako v ostatních plochodrážních disciplínách si i řada ledařů skládá rámy vlastními silami – například Aki Ala-Riihimäki, Franz Zorn nebo Hans Weber. V principu platí, že každá motorka je unikátem, což se odráží v širokém cenovém rozpětí. Dá se pořídit stroj za pár desítek tisíc korun, ale cena exempláře konkurenceschopného na úrovni mistrovství světa se bude pohybovat mezi 300 a 400 tisíci.
Konečné pořadí MS na ledové ploché dráze 2025
1. Martin Haarahiltunen (S/Klabo Jawa) 70 bodů, 2. Niclas Svensson (S/Klabo Jawa) 68, 3. Max Koivula (FIN/Tunturi Jawa) 59, 4. Jasper Iwema (NL/Tibo Jawa) 52, 5. Heikki Huusko (FIN/Tibo Jawa) 50, 6. Luca Bauer (D/Tibo Jawa) 46, 7. Lukáš Hutla (CZ/Klabo Jawa) 42.
